Ty do první řady nepatříš. Jak poznámky trenérů formují budoucnost jejich studentů

Jména, která v textu používám, jsou oproti realitě změněna. Osoby, které mi do článku přispěly, nechtěly být jmenovány pravými jmény a já jim rozumím.

Už je to dlouho, co jsem stála v tanečním sále, ale pořád si ten pocit dokážu živě vybavit. Když se podívám zpátky na všechny ty roky strávené na trénincích, vidím hodně super vzpomínek, ale taky spoustu věcí, ze kterých mě mrazí.

Jako člověk, který vnímá situace a věci kolem dost citlivě, jsem tehdy neuměla nad poznámkami trenérů a trenérek jen tak mávnout rukou. Dost z těch věcí mě vyloženě ničilo. Až s odstupem let mi došlo, že problém nebyl jenom ve mně.

Jde o systém, ve kterém taneční scéně chybí dlouhodobě dvě základní věci: pedagogické vzdělání trenérů a respekt k psychice studentů.

Nedávno jsme pro naši diskuzní akci Bauns Close Friends dělaly výzkum, kterého se zúčastnilo čtyřicet tanečníků a tanečnic. Některá čísla, která z něj vzešla, jsou alarmující:

• 63 % respondentů zažilo situaci, kdy trenér hrubě překročil jejich osobní hranice.

• Téměř 80 % lidí uvedlo, že kritika ze strany trenérů pro ně byla demotivující nebo vyloženě ponižující.

  
  

Nedívám se na to tak, že to je jen nějaká souhra náhod. Myslím, že to ukazuje na zásadní problém, který má za následky doživotní traumata nebo minimálně úpadky sebevědomí nadějných tanečnic a tanečníků. Je nejvyšší čas přestat ignorovat moc, kterou ve svých rukách trenéři mají. Už dávno nejde jenom o tanec (jestli někdy vůbec jen o něj šlo).

Tanec, tělo a co dál?

Tanec je vizuální umění. Všichni chceme, aby to na stagi nebo ve videu vypadalo skvěle, čistě a přitažlivě. Jenže pod tlakem na dokonalý výsledek trenéři strašně často zapomínají na to, že před nimi nestojí nástroje, ale živí lidé.

V honbě za synchronními pohyby velké masy lidí se v očích trenéra stávají z tanečníků figurky, díky kterým dosáhne svého cíle. Hlavně aby to všichni „jeli” stejně a ideálně, ať nikdo nevyčnívá. Kolikrát jsem zažila, že ti vyšší lidé z nás automaticky skončili v zadních řadách. A to úplně bez ohledu na to, jak super skills měli.

A naopak jsem už unavená z toho, jak často se staví ten jeden kluk ve formaci na střed jenom proto, že je to kluk. (No a navíc má na sobě pravděpodobně mnohem pohodlnější kostým, než zbytek žen formace.)

Pokud do téhle umělé šablony stoprocentně nezapadáte, (ať už výškou, hmotností, nebo typem postavy) celý systém vás začne vnímat jako estetickou chybu. A tenhle vnitřní tlak na rádoby dokonalý vizuál se pak strašně jednoduše začne ukazovat navenek. Nejdřív možná v chování, ale často potom i verbálně. Když totiž trenérům chybí pedagogické vzdělání a respekt, řeší domnělé nedostatky studentů tím nejjednodušším a nejtoxičtějším způsobem, kterým je podle mě veřejné komentování před ostatními.

Přitom komentovat něčí tělo nebo vzhled je absolutní no-go. To, že už dneska (doufám) málokdo své studenty váží a nutí do bůhví jakých diet, ještě neznamená, že je problém vyřešen. Stejný tlak jenom změnil podobu. Dneska se rafinovaně skrývá za nenápadné narážky, odsuzující pohledy nebo za komentáře třeba při výběru kostýmů.

Tvary a velikosti

Kostýmy jsou kapitola sama o sobě.

Konvenční obchody sice nabízejí tabulkové velikosti, ale lidská těla v tanečním sále tabulkám neodpovídají. A je to normální a správné!

Obchody s oblečením se nám snaží vnutit nereálné představy o lidských tělech a jeho rozměrech. Když potom kostýmy lidem nesedí (někdo se do něj nevejde, někomu padá), je to čistě organizační selhání trenéra.

Vybíjet si frustraci na studentovi, protože se kostýmy objednávaly na poslední chvíli a teď se nestíhá, je pro mě známka slabosti. 

Jediné správné řešení je začít nazývat věci pravými jmény. Pojďme si na rovinu přiznat, že konvenční móda se často vyrábí v naprosto nereálných velikostech a nelidských střizích. Proto chyba není na straně těl studentů, ale na straně výrobců. Pokud trenér vymyslí vizuální koncept, který jeho lidem nesedí, měl by to podle mě změnit. Asi se shodneme, že schopnost vnímat, jak se studenti cítí, je jedním ze základních pilířů práce trenéra.

Moje kamarádka Magda mi nedávno psala, jak ji strašně mrzelo, že nikdo z trenérů nedokázal její kostýmy přizpůsobit tak, aby jí padly: „Tancovali jsme dvě formace a mně nebyly na délku ani jedny kalhoty. Všem to tenkrát sedělo, a já jediná jsem to měla jako capri střih. Pamatuju si, jak jsem se rozbrečela,” vzpomínala. Ze skupiny juniorů byla tenkrát nejvyšší a nikdy se nesetkala s jakoukoliv podporou ze strany trenérů. Podle jejích slov by jí tenkrát nejvíce pomohlo, kdyby to alespoň někoho zajímalo: „Chápu, že jsem byla jediná, ale nepřijde mi to fér. Myslím, že jsem měla právo cítit se v tom oblečení stejně dobře, jako ostatní,” napsala mi a já si myslím to stejné. Její zkušenost mě moc mrzí a uvědomuji si, že není zdaleka jediná.

Sympatie vs. profesionalita

Bylo by naivní myslet si, že trenér bude mít ke všem stejný vztah. Jsme lidi, funguje mezi námi chemie a přirozené sympatie. Jenže v momentě, kdy člověk vstupuje do role trenéra, musí nastoupit profesionalita.

Nikdo si nezaslouží schytávat narážky nebo tichou ignoraci jen proto, že si s trenérem nesedl lidsky. Když vám někdo, ke komu vzhlížíte vy i vaši kamarádi, dává najevo, že mu vadíte, musíte mít vyloženě hroší kůži, abyste to ustáli. Většina mladých lidí ji nemá. Výsledkem pak často je, že s tancem nadobro skončí, protože jim za to ta psychická nepohoda nestojí. A kdo neskončí, ten si to vykompenzuje jinak. Ale jen málokdo takové chování přejde bez povšimnutí.

Budu sdílet opět se svolením příběh své kamarádky Šárky. Bylo nám asi třináct, když jsme trávily jednu z mnoha sobot na tanečním sále při stavění formace. Byli jsme zrovna v procesu vymýšlení přechodu mezi dvěma tvary. Trenérka bývala často nabroušená a ani tento den nebyl jiný. Ke svým oblíbencům se chovala přátelsky, ale takové štěstí neměla moje kamarádka, jejíž příběh tohle je. V nově vzniklém tvaru se dostala do první řady. Pod vedením této trenérky to bylo pro ni malé vítězství. Jenže ani to se neobešlo bez jízlivé poznámky: „Ježiši marja, Šárka v první řadě, to bude něco.” I po těch dvanácti letech na to spolu vzpomínáme jako na hodně bolavou situaci, která výrazně přispěla k upadajícímu sebevědomí mé kamarádky.

Kde začíná změna?

Trenérství postavené na strachu, favoritismu a shazování není projev přísnosti, disciplíny nebo „přípravy na reálný svět”. Je to projev pedagogické bezradnosti. A říká to víc o samotném trenérovi, než by se na první pohled mohlo zdát.

Zdravé prostředí se buduje přes pozitivní motivaci. To neznamená, že se má jen chválit nebo dokonce si komplimenty vymýšlet. Znamená to, že kritika má být konstruktivní, zaměřená na pohyb, nikoliv na identitu nebo vzhled tanečníka. Trenér by měl být ten, kdo vytváří takový prostor, kde se chyby berou jako součást růstu, ne jako důvod k veřejnému lynči.

Vzkaz pro všechny, kteří na tréninky chodí se staženým žaludkem: Nemusíte to snášet. Tanec je nádherný a možností, kde a od koho se učit, je dneska víc než kdy dřív. Pokud vám někdo bere radost z pohybu a útočí na vaši sebehodnotu, problém není ve vaší citlivosti. Problém je na druhé straně. Máte právo odejít tam, kde vás budou brát jako lidi, ne jako výkonnostní figurky.